Prevezo 2008

CANTUS FEMINAE, ženský komorní sbor Nechanice, získal na mezinárodní soutěži v řeckém Prevezu BRONZOVOU medaili !

     Vzpomínám si, jak nenápadně to začalo. Při jedné ze zkoušek našeho sboru Cantus Feminae na podzim loňského roku, jsme probírali plán koncertů. Od Svatocecilského, adventního, jarního až jsme se dostali k letošnímu létu. To padnul návrh našeho sbormistra Petra Semeráka na koncertování v Řecku. Proč ne, většina sboru souhlasila. Petr to však ještě upřesnil. Jde o účast na Mezinárodním soutěžním festivalu sakrální hudby. To nás trochu zaskočilo. Zpěvu se sice věnujeme všechny pilně a s nadšením, ale bude to stačit na soutěžní reprezentaci? Sbormistr pochopil, co se nám honí hlavou a snažil se probudit naše pěvecké sebevědomí připomínkou úspěšného koncertování například v Námestově na Slovensku, v německém Coburgu, v anglickém Madestone. Když ještě přidal povzbuzující: „Děvčata, to přece zvládneme“ a vrhl na nás pohled, jako by před ním sedělo dvacet pět Dagmar Peckových a Magdalen Kožených, přestaly jsme o sobě pochybovat.

     Intenzivní hlasová příprava začala ihned a pilování řeckého repertoáru záhy po realizaci našich tradičních koncertů. Každá druhá zkouška začínala hlasovým cvičením pod vedením paní doktorky Miluše Obešlové z Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Učila nás jak zacházet při zpěvu s dechem, abychom se necítily jako potápěč, kterému dochází kyslík a vynoření je v nedohlednu. Jak posadit hlas, aby tón byl i ve vysokých polohách líbivý a bez dojmu, že had škrtič stahuje kolem krku poslední smyčku. Jak správně artikulovat, aby posluchač byl stále v obraze, o čem zpíváme. Také jsme byly stále vyzývány ke správnému držení těla a radostnému výrazu ve tváři, aby bylo patrné, že zpěv pro nás není námahou rovnající se vykládání vagónů uhlí, ale naopak, že tvoříme s lehkostí poletující vážky.

     Zatím co jsme pracovaly na svém uměleckém rozvoji, náš sbormistr vzal na sebe veškeré organizační starosti. A těch nebylo málo. Zajištění dopravy, rezervace ubytování, vyřízení formalit s organizátory festivalu, vypracování optimálního časového harmonogramu cesty.

Protože všechny tyto záležitosti, vedle nejdůležitější funkce uměleckého vedoucího, zvládl na výbornou, mohli jsme se 1.července vydat na cestu.

     Autobus byl připraven v Nechanicích na náměstí, odkud jsme vyjeli ve 22 hodin směr Mikulov, Vídeň, Benátky.Do italského města na vodě jsme dorazili kolem poledne následujícího dne. Nalodili jsme se i s autobusem na trajekt a ve 14 hodin vypluli na celodenní plavbu Jaderským mořem. Rozhodnutí našeho sbormistra, absolvovat velkou část cesty lodí, jsme brzy velmi ocenili. Byl to odpočinek pro nás i naše řidiče a zajímavý zážitek.

    Do řeckého přístavu Igoumenitsa jsme vpluli 3.7. po 11.hodině tamního času. Zbývajících osmdesát kilometrů jsme autobusem projížděli hornatou krajinou s krásným výhledem na pobřeží. Do cíle naší cesty, Preveza, jsme dorazili kolem čtrnácté hodiny. Po ubytování v penzionu necelých pět kilometrů od centra, začala naše aklimatizace na subtropické vedro a zkoumání, co s našimi hlasy udělal dvoudenní přesun na jih.

    Ještě téhož dne proběhlo slavnostní zahájení festivalu. Na 19.30 bylo naplánováno setkání sbormistrů a vedoucích sborů s organizátory festivalu v Cultural Centre of Municipality of Preveza. Přátelskou atmosféru zde navodil svým projevem prezident festivalu. Jednotliví sbormistři pak krátce představili svůj sbor, předali dárek organizačnímu výboru a převzali informační a upomínkové předměty organizátorů. Po dvacáté první hodině vyšel průvod všech účastníků městem. My jsme hrdě kráčeli pod naší vlajkou, laskavě zapůjčenou Městským úřadem Nechanice. Průvod byl završen na Court House´s Square slavnostním ceremoniálem a projevy zástupců města. Každý sbor se zde představil jednou skladbou. My jsme si připravili lidovou „Tovačovské hatě“.

     Když jsme se po půlnoci vraceli do penzionu, bylo nám už jasnější, na jaké pěvecké úrovni jsou ostatní účastníci. Naše sebevědomí mírně vzrostlo. Také jsme pochopili, že časy veškerých akcí zde budou jen orientační, protože Řekové se drží hesla našeho klasika pana Wericha, že totiž „kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“

     Následující volný den, pátek 4.7., jsme využili k prohlídce města a také ke koupání v moři. Prevezo je asi dvaceti tisícové přístavní město se starými křivolakými uličkami, přecházejícími dále od moře v moderní zástavbu a nábřežím plným taveren. Při procházení starého města s obchůdky všeho druhu byla cítit všudypřítomná pohoda s úsměvy a ochotou prodavačů. Při pohledu na typický černý porcelán s antickými motivy se mnohým z nás vybavily školní vědomosti o slávě starověkého Řecka. Naši pozornost upoutaly i zdejší pravoslavné kostely nejen svojí architekturou, ale také tím, že nestojí osamoceně, ale jsou jaksi samozřejmě včleněny do obytné zástavby. Zajímavé bylo také setkání s nepřehlédnutelnou postavou místního duchovního v dlouhém černém rouchu a bílým vousem téměř po pás. Po návratu z města nás čekalo ještě příjemné koupání v moři a pak už pěvecké povinnosti. Pro zítřejší soutěž bylo třeba posadit a vyladit naše hlasy a připomenout si repertoár.

    V sobotu 5.7. jsme ráno odjeli všichni do Cultural Centre of Metropolis. Tady jsme měli v soutěžním sále vyhrazen krátký čas na akustickou zkoušku a v 10 hodin a 50 minut, tentokrát přesně, nástup na soutěžní vystoupení. Teplota venku už po ránu byla přes 30°C. V naší šatně byla teplota tatáž a vzduch k zalknutí. Náš sbormistr, ač sám evidentně trpěl ve svém sbormistrovském oblečení, se snažil odlehčit situaci vtipem. Hlasová poradkyně paní Miluše Obešlová nám ještě stačila prozradit svoji osvědčenou fintu, jak bojovat před vystoupením s trémou. S blížící se jedenáctou hodinou však teplota i napětí stále stoupalo. Jen matně si vzpomínám, že jsme při vstupu do zákulisí minuli finský sbor a že sbor z Taiwanu odcházel z jeviště za vydatného potlesku. Pak se ze sálu ozvalo jméno našeho sboru. Než se otevřely dveře na podium, stihl náš sbormistr ještě špitnout: „Vždyť my se na to vlastně těšíme, tak děvčata za vlast, za Nechanice“. Do sálu jsme tedy přece jen vstupovali s úsměvem. Jen na okamžik rozptýlil naše soustředění pohled na skupinu porotců a impozantní postavu pravoslavného duchovního v první řadě. Pak už naše pozornost patřila jen sbormistrovi.

     Náš pocit po dozpívání poslední soutěžní skladby byl jednoznačný – nadšení. Ne, že by se nám podařilo vyvarovat se všech chyb, ale ještě nikdy nedostaly skladby takový výraz, jako nyní.

Po návratu do šatny se dostavila obrovská úleva. I když jsme věděli, že nešlo o život, ta touha dobře reprezentovat, vyvolala v našich tělesných orgánech silný napnelismus. Naštěstí to všechny ve zdraví přežily a došlo k jejich utužení pro příští zatížení.

     Tentýž den večer se náš sbor představil ještě jednou. Tentokrát pod širým nebem na Eleftherias´Square. Navázali jsme na vystoupení Finů a potěšilo nás, že už po druhé skladbě se z kolemjdoucích stali v hojném počtu kolemstojící. A vlastně abych nezapomněla, ten večer bylo ještě jedno malé zpívání.V nedaleké uličce pro jednoho pana hostinského za to, že mě a mým dvěma kamarádkám, na otázku co jsme dlužné za to výborné domácí víno, odpověděl s úsměvem „nothing - nic“.

     Neděle 6.7. byla vyvrcholením festivalu. Na dopoledne byli svoláni zástupci všech sborů na setkání s porotou. Její členové se postupně vyjádřili k celkové úrovni festivalu a nejčastěji se opakujícím chybám. Ač jsou všichni porotci kapacitami v hudebním oboru, jejich projevy měly daleko k suchopárnosti. Zejména výstižná gesta a vtipná přirovnání irského porotce učinila jeho angličtinu velmi srozumitelnou. Pak zbyl ještě čas na neformální předání kontaktů mezi sbory. Nejdéle jsme se zapovídali s rumunským sbormistrem, kterého zaujal náš Festiválek a všechny nás potěšilo pozvání na Taiwan . No, uvidíme!?

      Posledním bodem 26. ročníku Mezinárodního festivalu a soutěže sakrální hudby bylo slavnostní vyhlášení výsledků. Místem konání ceremoniálu byl areál pevnosti The Pantocrator´s Fortress na břehu moře přímo proti našemu penzionu.

      Po příjemném odpoledni, které jsme převážně věnovali koupání, jsme se ještě jednou oblékli do slavnostního. Před desátou hodinou večerní začal na nádvoří bývalé námořní pevnosti závěrečný ceremoniál. Po projevech zástupců města a organizátorů festivalu nastala chvíle napětí. I když jsme sami pro sebe již zhodnotili naši výpravu jako úspěšnou, teď se mělo vyjevit, jestli přece jen nezískáme tu třešinku na pěvecký dort v podobě umístění. A…..získali. V naší kategorii převzal pan sbormistr Petr Semerák bronzovou medaili pro sbor Cantus Feminae, Nechanice, Česka republika.

      Když medaile doputovala až ke mně a já ji obracela v ruce, vzpomněla jsem si, jak to všechno začalo. Není to tak dávno co nás sbormistr zaskočil návrhem, zasoutěžit si ve světě. Teď je mi jasné, jak to dopadne, až přijde příště s něčím podobným a odhodlaně dodá: „Děvčata, to přece zvládneme.“

Miriam Bendová