Sborové třípky ....aneb sesbíráno mezi notami

Mailové povzdechnutí

  Ahoj Petře, tak tady při sobotní kávičce myslím na náš sbor. Nelenovala jsem a vyhledala jsem ve svém diáři z roku 2004, kdy jsem vlastně do Nechanic začala jezdit. Jako první zmínku mám s datem 19.9.2004, je to soustředění. Takže je to letos neuvěřitelných 15 let!! Chci Ti při té příležitosti pogratulovat, kam jsi sbor dovedl! Jen lehce podotýkám - škoda, že nám není alespoň o 10 roků méně... Srdečně Tě zdraví Jiřina Staňková, září 2019

Jak jsem se stala členkou

     To si takhle jedno odpoledne pěkně sedíte nad uvařenou kávou a přemýšlíte nad svým životem. Hodnotíte, co se vám povedlo, co zase ne, ale hlavně, co byste ještě mohli třeba ve svém životě udělat nebo změnit.

„Vždycky mě přece bavilo zpívat, ne? A Maruška přece chodí zpívat do nechanického sboru….“ dumám si tak pro sebe. „No to určitě! Na tebe tam právě čekaj !“ odpovídá mi můj vnitřní hlas. Neřád jeden! Vždycky se mi plete do života, když to nejmíň chci a skoro vždycky má na všechno odpověď, kterou opravdu nepotřebuji slyšet. Chvíli tak sedím, poslouchám ho a pokyvuji hlavou, že má asi pravdu. Stejně mi to ale nedá a za pár dní ho prostě ignoruji a řítím si to autem odhodlaně směr Nechanice. Před vstupem do sálu nechanického kulturního domu je už ve mně opět jen malá dušička a hlavně zase ten můj vnitřní hlas „No vidíš! Mohla ses toho ušetřit!“. Vstupuji dovnitř, můj pohled dopadá na skupinku živě si povídajících žen, ale hlavně na pana sbormistra, který okamžitě zaregistroval, že do dveří vstoupila nová tvář. Jak tak ke mně přichází, rychle ze sebe chrlím: „Dobrý den…..ale j-já jsem se jen přišla podívat a poslechnout si vás, nic víc.“ sype se ze mě jakoby v sebeobraně. Nepochybně mírně zmatený či snad pobavený úsměv pana Petra Semeráka mě přesto uklidnil a po krátkém seznámení a již klidnějším rozhovoru si to mířím mezi alty.

Začíná se rozezpíváním a tak se také přidávám. Zkouším ze všech sil ze sebe vydávat ty samé tóny jako ostatní a neuvěřitelně mě to baví. Tóny se zvyšují a já si tak pro sebe říkám „tohle přeci nelze vyzpívat“. Ale lze! To jsem ještě tenkrát neznala naše soprány. Děvčata dostávají noty s novou skladbou a JÁ je dostávám také. Pueri Concinite. Na tu skladbu nikdy nezapomenu, protože byla moje první. Asi jako se nezapomíná na první lásku…..no, možná jsem to trochu přehnala, ale ne moc. Dodnes ji umím nazpaměť, kdybyste mě vzbudili třeba o půlnoci. Škoda jen, že to nemůžu říci i o ostatních skladbách.

Zkrátka a jednoduše, od té doby jsem hrdou členkou tohoto sboru. Našla jsem nejen svého velkého koníčka, ale také nové přátele a to znamená, že se můj život stal zase krásnější a bohatší.

A ještě něco. Neposlouchejte vždy váš vnitřní hlas. Občas je to jen nemilosrdný kritik a hlavně to s vámi kolikrát nemyslí vůbec dobře. Takže ho jednoduše ignorujte, mějte se rádi a plňte si svá přání.

                                                                                                                                Martina Rykrová, 2012

Koncert

             Zapsala jsem si to do kalendáře: 19. 5. 15.00 – koncert.

Bude to můj první koncert. První koncert našeho sboru, který si v klidu poslechnu. Nemusím si dělat starosti s trémou, nemusím sledovat vlastní hlas; poslechnu si všechny z pohodlné židle v předních řadách.

            Nadešel den, který byl v mém kalendáři zakroužkován a popsán tenkým zeleným fixem. Pečlivě jsem se na tu slavnostní příležitost oblékla – a vyrazila k Městské hudební síni v Hradci Králové. Cestou jsem si prohlédla plakáty, které zvaly i mě na Královéhradecké slavnosti sborového zpěvu. Byli jsme tam taky; tedy náš sbor CANTUS FEMINAE. Už podruhé? Potřetí? V prostoru bývalé kaple sv. Jana Nepomuckého však poprvé. Já taky.

Vešla jsem dovnitř a nasávala atmosféru. Dnes už ne-kaple. Ale přece! Rozhlédnete se po stěnách, po stropě, pohlédnete na varhany před vámi – a cítíte, že kaplí zůstala. Jen změnila patrona. Hudební múza si našla důstojný příbytek…

            Usadila jsem se do druhé řady a vnímala lidi kolem sebe. Seděli tam zpěváci různého věku z různých zemí v barevných sborových krojích, posluchači s programy představení v rukou –

Koncert byl zahájen a já viděla přešlapující zpěvačky prvního sboru za otevřenými dveřmi vedoucími na jeviště. Konečně vešly a zazpívaly. Každý sbor patnáct minut. Krása. Radost. Úžas.Bylo to poprvé, co jsem se po dlouhé nemoci někam vydala, možná proto jsem si ty „čtvrthodiny“ tolik užívala. A najednou – „Zazpívá ženský pěvecký sbor Cantus Feminae Nechanice!“ Cítím, že se mi zrychluje tep, to je přeci hloupost, říkám si, vždyť dnes nezpíváš! Můžeš je poslouchat v klidu, jako ostatní sbory… Ale tak docela to nešlo, patřím k nim prostě i v hledišti. Usměvavý pozdrav pana Semeráka mne trochu uklidnil, sledovala jsem děvčata. Nemohla se do připraveného půlkruhu pomalu vejít; přibylo nás, pomyslela jsem si, s radostí, že zpěv v Nechanicích a okolí přitahuje čím dál víc lidí.

Ozvaly se první tóny. Čisté a pozorné. Jakmile poznaly svou krásu, zesílily. Stál ke mně zády, ale přesto jsem měla pocit, že vidím, jak se pan Semerák na své zpěvačky usmál, určitě i mrknul…Potlesk. Slyším pochvalné komentáře za sebou. Teď byl na řadě Martinů, pak  Eben, Twardowski, nakonec Semerák. Čarování tady ještě neznají.  Potlesk, který skladby doprovázel, nebyl vlažný, „takový ten ze slušnosti“, byl plný radosti a nechtěl ustat. Nebyla jsem tedy jediná, kdo obdivoval výkon našeho sboru. Mně připadal dokonce nejlepší z těch, které jsem v tom jedinečném prostoru vyslechla. Možná byl můj soud subjektivní – ten potlesk a pochvalná slova  kolem mne, to se mi však jistě nezdálo.

            Po koncertě jsem vyběhla na chodbu, musela jsem se přece pozdravit s děvčaty! Lenka s Míšou mě zatáhly do šatny. „Myslíš, že to bylo dobré? Generálka byla naprosto příšerná, tos měla slyšet!“  - Čím horší generálka, tím lepší koncert -  připomněla jsem si slova paní Květy Maškové. Jestli tato úměra platí, pak musela být generálka vskutku otřesná – ale tu nikdo kromě našeho sboru neslyšel. Nikdo z těch, kteří seděli v sále, nebude vzpomínat na nepovedenou generálku. Oni slyšeli něco jiného. Radost z muziky. Skladby zazpívané tak, že se za ně ani Městská hudební síň nemusela stydět.

            Do šatny neúnavně štěbetajících zpěvaček vešel pan Semerák. „Teď to přijde,“ ozvalo se za mnou. „Co jsme zkazily?“  - Nezdálo se mi to, pomyslela jsem si. Pan Semerák nepřišel kárat. A přišlo mi, že nejsem sama, kdo je tak nějak dojatý...

„Děkuji vám, splnily jste mi sen,“ řekl po chvíli, a odešel zpět na chodbu.

Nezdálo se mi to! Už jste zase klábosily, tak jsem vám to nemohla říct tam, ale mně jste taky splnili ( ano, i s panem Semerákem ) sen. V tu sobotu 19. 5. jsem byla na jednom z nejkrásnějších koncertů. A uvědomila jsem si, jak jsem pyšná, že k vám patřím.  A že už se moc těším, až bud stát mezi vámi a nervózně přemítat o nezdařené generálce!

                                                                                                              Eva Kulhánková

Ve sboru jsem prakticky od jeho vzniku. Tenkrát mě ke vstupu přemluvila Dana Novotná, když jsme spolu trávily sobotní večery v tanečních našich dětí.

Zpočátku jsem to brala jen jako legraci a zkrácení dlouhé chvíle, ale postupem času se pro mě stalo zpívání drogou a pro moji rodinu utrpením. Zpívám stále a ráda.

Získala jsem spoustu nových kamarádů a skvělých zážitků. Například cestování na koncert v tak zvaném „bednobusu“, který normálně slouží k přepravě družstevnic na polní práce, včetně hopsinkového dopingu na kuráž, každoroční Festiválek, vánoční koncerty a tak dále.

Svým způsobem je dokonce zážitkem i překrucování písňových textů dirigentem a tím matení nás „umělkyň“.

Je škoda, že některé z nás z různých důvodů sbor opustily. Ale přišly jiné a s nimi zavál do našich řad nový vítr, což je podle mého moc dobře.

Lenka

Do sboru chodím od podzimu roku 1993, nepatřím tedy k zakládajícím členkám. Stejně to je ale téměř devět dlouhých let. Za těch devět let se sbor pro mě stal určitou jistotou. Vím, že každý pátek od šesti do osmi mám povinnost. Jsou to ale povinnosti příjemné a dělám je velice ráda. Vím totiž, že v tomto čase se setkám s lidmi, kteří chtějí trošku víc, než jen v pátek sedět u televize a nikoho nevidět. Myslím, že nejen já, ale i všechny mé kolegyně chodí zpívat velice rády. Ono to není jenom o zpívání, přestože to je hlavní. Když se totiž sejde deset patnáct žen a má je jeden jediný muž ukočírovat a ještě je donutit k pilné a zodpovědné práci, nemá to vždy jednoduché.

Často našeho pana „šéfa“ obdivuji, že má tolik trpělivosti.

Kouzelné jsou také naše výjezdy za hranice Nechanic. Když se někde objeví jediný muž obklopený tlupou často rozdováděných ženských v červeném, budíme víc než jen slabou pozornost. A že jsme za ta léta navštívili těch míst docela dost. A doufám, že v budoucnu toho zpívání, výjezdů a hlavně přátelství a legrace bude ještě více.

Že náš sbor bude trvat nejen dalších deset let, ale mnohem více. A že v „nechanickém“ sboru nebudou jen ženy z okolních obcí, ale opravdu ženy a děvčata z Nechanic. Protože náš sbor má opravdu co nabídnout.

Renata

Před dvěma lety v září mně dcerka pobaveně sdělovala, jak nadšeně jí kolegyně získávala do pěveckého sboru. Netušila totiž, že mé dítě hudební cítění do vínku nedostalo.

Se zájmem jsem její vyprávění poslouchala a povzdechla si: úú, to musí být krása, jen tak pro radost si zpívat! A je.

Přihlásila jsem se tedy místo dcery do nechanického  pěveckého sboru. Tam se mi dostalo vlídného přijetí a od té doby je pro mě každý pátek malý svátek, protože všechny starosti hodím za hlavu a jdu si zazpívat. La – la – la ...

Hana

Začala jsem sbor navštěvovat před deseti lety a chodila jsem asi jeden rok. Souběžně jsem totiž hrála volejbal. Obojí se nedalo stihnout, a tak začalo rozhodování. Již tenkrát mně bylo jasné, že sportovat se dá jen do té doby, dokud tělesná schránka dovolí. A tak pro tentokrát zvítězil volejbal. Zpívání jsem si nechala v záloze.

Nu a tak se stalo. Údy při náročném sportu začaly bolet. Hlas docela slouží, a tak opět chodím zpívat.

Jitka